Kočičí dáma

 

Lidi jí přezdívali kočičí dáma. Žila sama v polorozpadlém domku, nikoho už neměla, jen ty svoje kočky.
V zahradě sedávaly u malého jezírka, kde její manžel kdysi topil koťata.
“Ty bestie jednou zamoří celej svět!” strkal jim hlavičky pod vodu, jako při křtu. Jen je už nevynořil.
Nebyl to zrovna moc pěkný pohled, manželka tenkrát protestovala, jenže pán domu jí seřval a pokračoval v záchraně světa.

Kočky cítily co se tehdy dělo, místo asi vyzařovalo negativní energii. Seděly kolem jezírka a velkýma, žlutýma očima jako Měsíc, zíraly do vody.
Chvíli jen tiše mňoukaly a potom jen zlostně a nenávistně syčely. Skoro to vypadalo jako zádušní mše, pro všechna ta utopená koťata.
Asi nenáviděly většinu lidí, ani se jím nedivím.
Byl na to smutný pohled.

Kočičí dáma, paní Kučerová, chodila do místního obchůdku pro mléko.
Žila na malé vesnici, kde králíci dávali dobrou noc.
Celá vesnice vypadala jako pár hříbků v lese, kolem jen samá pole a lesy.
Lidi z města se tam jezdili léčit, za ticho se platilo nejvíc v 21. století.
Ticho se stalo léčebnou kůrou.
Ale to už věděli dávno mniši, co stavěli své kláštery na špičkách hor.
Kdyby mohli, možná by postavili svůj klášter i na špičce prstu samotného Boha.
Aby mu byli co nejblíž.

Kočičí dáma Kučerová, se podobala přerostlé Pipi dlouhé punčoše. Nosila barevné, strakaté punčocháče, samozřejmě děravé a k tomu kabát, něco jako myší kožíšek. Takový Columbo v sukni.
Na hlavě měla klobouček, který mohl sloužit jako ptačí hnízdo. Klidně se tam mohl nastěhovat pár čápů. Určitě by tam v klidu vychoval dvě mláďata.
Pro někoho madam vypadala jako strašidlo, pro jiného to zase byla roztomilá, podivínská dáma.

“Hlavně pozor na silnici!” řekla paní Kučerová, kráčela do obchůdku pro mléko.
Cesta to nebyla dlouhá. Kousek kolem domků, kolem zelených vrátek, drobnou silničkou, která se ztrácela v zemi. Potom to vzít kolem hospody, kulturního centra vesnice , no a pak zkratkou, vyšlapanou pěšinkou a byla u krámku.
Za ní se táhly její děti, její kočky.
Hlasitě mňoukaly, taková soukromá “lázeňská” kapela, která vyprovázela paní Kučerovou.
Šly za ní pomalu, rozvažovaly každý krok, našlapovaly jako modelky na mole.
Občas se zastavily a zíraly na něco v prostoru. Kočky jsou prostě zvláštní stvoření.
Možná že vidí něco, co nevidí lidi.

V hospodě někdo hrál na harmoniku, byla slyšet už z dálky. U piva se tam probírala politika, sociologie, místní kostelní teologie a hlavně psychologie všeho lidstva.
Pivo se pilo na sudy, od toho taky pivo je, ne? Chlapi se otírali do rukávu, takže krásně načichli pivem.
Když měli dost, šli se před hospodu vychcat.
Stáli v řadě jako chlapecký pěvecký sbor, vytáhli své nástroje a začali hrát.
Jeden po druhém močili.
“To musíte močit před hospodou?!” rozčiloval se majitel hospody.
“Buď rád, že ty tvoje chcánky pijem!” zanotoval sbor.
“Prasata!” vrátil se majitel zpátky do hospody.

To už šla kolem kočičí dáma, za ní se táhly kočky jako sváteční průvod. Nebo smuteční?
“A hele, stará raketa si vyšla na mlíko!” smáli se chlapi.
“Nechceš jiný mlíko?!” zasmáli se chlapi a ukázali své rozepnuté poklopce.
Chudák kočičí dáma se pokřižovala, na tohle už nebyla zvyklá, jedině tak v televizi.
Její nebožtík manžel chodil spíš do hospody, než do postele. Vždycky na ní upřel oči, snažil se říct, jak jí miluje, ale nedokázal to. Něco mu v tom vždycky zabránilo.
Jedině když se pořádně napil, to jí pak vyznával lásku. Skoro jako ze Shakespeara.
Chlapi před hospodou se smáli, poklopce rozepnuté, naparovali se jako krocani.
“Že vám není hanba!” pohrozila jim Kučerová.
“Hehe, nechceš si ještě naposledy šáhnout? Než budeš prdět do hlíny?!” chechtali se.
Jenže to udělali chybu.
Kočičí tlupa se naježila, vycenila zuby, hrozivě zasyčela a skočila jim rovnou do poklopců.
Tentokrát se smála paní Kučerová, bylo to nádherné představení. Ožralové se ze sebe snažili setřást šílené kočky, hekali, naříkali, prosili drahou paní Kučerovou, aby si je zavolala zpět.
“Tůdle!” udělala na ně nos a pokračovala do obchůdku.
Celá vesnice se bavila, když viděla podrápané ožralé chlapíky, rovnou mezi nohama.
“A co naše nádobí!” zírali jeden druhému do poklopce, jestli něco zbylo.
“To už dávno nepotřebujete, za chvíli budete prdět do hlíny!” ozvalo se z dálky. Kočičí dáma měla hned lepší náladu.
Vesnice paní Kučerové zatleskala.

Malý obchůdek vedl pan Filip Kunc. Na kočky měl alergii, ale na paní Kučerovou ne.
Byl to starý dobrák, husté obočí, knírek jako za Rakouska-Uherska a velké uši, že by snad mohl létat. Taky se mu přezdívalo Jumbo.
“Dobrej, tak jak se máme!” usmál se Kunc.
“Výborně!” rozesmála se paní Kučerová, ještě v dobré náladě z té trestné výpravy. Musela své kočičky nějak odměnit!
Kunc pokýval hlavou, měl rád lidi jako je kočičí dáma. Figurky, které život dělají nevšedním, často poetickým.
Zvoneček u dveří krámku zazvonil, jako na štědrovečerní večeři. Do krámku vešel malý hošík, poručil si lízátko.
“Tak mlsaní se ti zachtělo!” zasmál se Kunc.
Hošík v trenkách naznačil, že nemá čas na kecy. Pospíchal, venku na něj čekali kamarádi. Hádali se, že se nikdy neožení!
“Nebudu zdržovat mladý pane,” mrkl Kunc. Podal chlapci několik lízátek a přidal žvejkačky.
“Na to nemám,” zamračil se kluk.
“Tady máš a upaluj!” vystrčil ho Kunc z krámku. Usmíval se, bylo mu tak nějak dobře na duši. Tak to má být.
Zvonek zacinkal a zase bylo ticho.
“Roztomilý chlapec, to je klučina od Majerů,” dívala se za chlapcem Kučerová.
“Jo, pěknej darebáček. Tuhle po mě stříleli prakem, ale jsou to děti no,” mávl rukou majitel obchůdku. Dětem bylo odpuštěno, škoda že se takhle neodpouští často.
Hlavně ve velkých a vážných věcech.
Paní Kučerová škrábala drápkem na dřevěný pult krámku. O něčem přemýšlela, skoro sladce předla. Děti nikdy neměla, ale chtěla… malá koťata, co by krmila svým mlékem…
Kunc s chápavým úsměvem jí mlčky sledoval. Tváře měl rudé, jeho husté obočí se spojilo, takže na jeho hlavě seděla tlustá, chlupatá housenka.
Když si všimla co dělá, sklopila oči.
“Z vás už je kočka, paní Kučerová!” zasmál se mile.
Zatáhla drápky, přestala ničit dřevěný pult.
“Tady máte to mlíko!” podal jí několik krabic mléka.
Dala si je do tašky, hekla a odešla.
Zvoneček na dveřích zazvonil, štědrovečerní večeře byla ještě daleko.

Kočky už se nemohly dočkat, ty chlupaté potvory kroužily kolem, jako stádo žraloků. Jen ta hřbetní ploutev jim chyběla.
“Však se dočkáte, vy potvory!” hladila je po buclatých hlavičkách paní Kučerová.
Do dlaně si nalila mléko a každá kočka se napila. Jedna po druhé se střídaly, namáčely čumáčky do mléka a pily.
Čumáky mokré od mléka, neměly ještě dost, ty potvory.
“Hergot, to je poezie!” zařval za výlohou krámu Kunc a šel se vožrat. Celá ta scéna ho tak dojala, život ho dojal, že se musel jít dozadu vožrat.

Tak se zase vracela domů.
Kočky se za ní spokojeně táhly, sledovaly okolí. Domek vedle domku, zahradu vedle zahrady.
Vzala to kolem hospody, kde byl už konečně klid. Jen byla slyšet puštěná televize, asi fotbalový zápas nebo co.
Nebo nějaký politik vysvětloval nutnost reforem.
Však on se život sám zreformuje, sám si poradí, napadlo kočičí dámu.
Kolem projeli kluci na motorkách, prděli jak parta čmeláků.
Kopali nohama do vzduchu, blbli, radovali se ze života. Každý měl naloženou slečnu, kterou vezl na nedalekou louku, aby si udělali “jaro”.
Paní Kučerová se usmála.
Kočky syčely, pro motorky neměly pochopení.
“Ale no tak, taky na každýho jen syčíte, holky jedny!” pokárala je.

Vrátila se domů, zelená vrátka nezamykala, kočky by se se zlodějem stejně vypořádaly. Byly lepší, jak hlídací pes. Nedaly se jen tak uplatit buřtem.
“Hloupí psi!” uplivla si Kučerová.
Kočky zase zíraly do toho pověstného jezírka.
“Ty bestie jednou zamoří celej svět!” strkal jim tenkrát manžel hlavičky pod vodu, jako při křtu. Jenže už je nevynořil.
Žluté oči jako Měsíc, pozorovaly obraz na hladině.
“Nezírejte tam pořád!” zamračila se paní Kučerová, moc dobře věděla na co tam koukají. Co tam cítí.
“Pojďte holky!” do misek nalila mléko, na všechny se dostalo.
Čumáčky měly bílé jako od sněhu.
Jen jedna černá kočka zůstala sedět u jezírka. Zírala dolů do vody, oči vykulené. Naježená, zlostně syčela, prskala.
“Nech už toho, ty čerte jeden!” vzala kočku do náruče a čumák jí ponořila do mléka. Jemně jí pohladila.
Kočka poděkovala zamňoukáním.
Kde jsou, všechny ty pokřtěné, potopené hlavičky? Napadlo Kučerovou.
Černý kocour Čert se jí otřel o nohu, aby zahnal její černé myšlenky. Byl přece hezký den, tak proč si ho kazit.

Rubriky: Povídky | Štítky: , , | Napsat komentář

Spi sladce, můj princi!

Prezident si s chutí lehl do postele. “Dneska byl náročný den!”
“Bylo toho hodně!” souhlasil jeho mluvčí pravdy. Mladý muž, na hlavě měl vojenský sestřih a brejličky jako Harry Potter. Vypadal dost mladě. Asi používal regenerační kosmetiku. Bral na ní příplatky.
Musel reprezentovat v médiích prezidentskou kancelář.
“Měl bys nosit lenonky!” poradil mu prezident.
“Proč?” nechápal mluvčí pravdy.
“Lidi ti budou víc věřit. John Lennon, to byl pan někdo!” pokýval hlavou prezident. Ležel rozvalený v posteli, skoro jako rozteklý rosol. Obličej měl jako napuchlou dýni. Byl už starý, nebo spíš ve špatném stavu. Chtěl si v posteli zapálit cigárko, ale zapomněl, kde má cigára.
Hledal je pod polštářem, pod postelí, nikde je nenašel.
“Jen si odpočiň, můj princi!” pohladil mluvčí svého prezidenta, svojí dýni. Potom mu dal polibek na čelo. Krásně to mlasklo, vrásky zůstaly vlhké, od vlhkého polibku.
“Přiznej se, kolikrát si dneska lhal?” zadíval se prezident šibalsky na mluvčího.
“Asi tak stokrát, ale jen ve vašem zájmu!” pousmál se mluvčí.
“Ano, ano,” zachrochtal blahem prezident. “Pravda se musí pečlivě dávkovat, lidi tam venku vůbec nic nevědí! Jsou to idioti!”
Mluvčí nic neřekl, srovnal prezidentovi peřinu. Měl ho upřímně rád, dal by za něj klidně i svůj život. Na peřině prezidenta byly státní vlajky, hezky jedna za druhou, nádherná pokrývka.
“Až skončí můj úřad, vezmu si tě domů!” zamlaskal spokojeně prezident.
“Vyvěsíme na vašem baráku státní vlajku!” přitulil se mluvčí k prezidentovi.
“A já tě adoptuji jako svého syna!” roztekl se blahem prezident.
“To bude krása!” mluvčí začal tiše broukat, aby prezident usnul. Byl hodně unavený, potřeboval si odpočinout.
“To zase má být jedna z vašich pitomých otázek?!” mumlal prezident ze spaní. Asi se mu zdálo o novinářích.
“To nic, jen klidně spi, můj princi!” mluvčí pravdy vstal a vylil na sebe kýbl studené vody.
On si dovolit spát nemohl! Tam venku bylo plno hyen, mediálních hyen, které chtěly prezidenta zničit!
“Musím se dát do práce!” mluvčí pravdy se dal do papírování.
Prezident spokojeně chrápal, zdálo se mu, že byl jmenován doživotním prezidentem.
Škoda že skutečnost není tak krásná.

Mluvčí pravdy v místnosti tiše našlapoval. Potichu pustil státní hymnu z gramofonu a zase se vrátil ke svému malému stolečku.
Pokojem hrála státní hymna, ta nejkrásnější ukolébavka na světě.
“Pravda zvítězí!” oddychoval spokojeně prezident.

Mluvčí pravdy se pousmál. Zamilovaně se díval na prezidenta.

Rubriky: Povídky | Štítky: , | Napsat komentář

Sběratelka duší

Nora ležela v nemocnici. Nesnášela svoje jméno. Vždycky když měla svátek, zapíchla špendlík do kalendáře, jako do voodoo panenky.
„Tohle ještě snězte!“ přikázala sestra s knírkem pod nosem. Možná příbuzný Adolfa Hitlera. Tlustá padesátnice, funěla jako parní lokomotiva, přikazovala zdravě žít. Přitom vážila jako slonice.
„Já už nebudu, je to hnusný!“ zvedal se Noře žaludek z nemocničního jídla. Zírala na kaši z prášku a podivný řízek. Řízek vypadal spíš jako srolovaná podrážka od boty.
„Tohle pěkně sníš děvenko!“ naježil se sestře knírek. Zubní kartáček by mohl závidět.
Fakt hrozná koza! Pomyslela si Nora. Nemocniční pokoj byl nepříjemně bílý. Jako kdyby ležela v kelímku od jogurtu. Proč je všude bílá? To by nemohli vymalovat trochu barevně?
„To vás mám krmit jako pejska?!“ zahřměla sestra. Sukně jí odhalovala masitá stehna. Tvarohová masitá stehna. Základ pro dobrý vztah. Prý je to znak dobré plodnosti.
„Je to proti přírodě!“ nedala se Nora.
„Co jako?!“ sestra začínala vypouštět páru. Další pacient, co remcá! Hrůza! Nejlepší jsou nebožtíci, ty do ničeho nekecaj.
„Nedá se to prostě žrát!“ shrnula celou situaci Nora.
Sestra sevřela pevně ústa i s knírkem, popadla tác ve tvaru nočníku a odešla naštvaně z pokoje. O tomhle se dozví pan primář! Sestra s knírkem byla dobrá práskačka.
Celé oddělení jí vroucně „milovalo“.

Nora osaměla. Otec jí platil pokoj jen pro ní. Cítila se jako ve skleníku. Radši by ležela s někým dalším, mohla by si popovídat.
„Vyžaduje práce sestry vůbec nějakou inteligenci?“ napadlo Noru, když si představila sestru Adolfa Hitlera. Nepochybovala že ano, ale v tomhle případě…
Snažila se hýbat rukama, jako nějaká loutka. Chvíli jí ta hra bavila, ale potom jí bylo smutno. Na provázku byl možná každý, tak proč si na to ještě hrát.
Zvonkem si přivolala tu hroznou sestru.
„Co je? Už jste dostala rozum?“ ušklíbla se sestra. Knírek jí za tu chvíli snad povyrostl.
„Chci pustit televizi!“ poručila Nora.
„Tak slečinka chce pustit televizi!“ našpulila rty sestřička. Doma měla manžela, ten chtěl taky vždycky pustit televizi. Ani z gauče nezvedl ten svůj tlustý zadek. To nebyl manžel, ale rypouš sloní.
V televizi vyhrával symfonický orchestr, dirigent mával hůlkou jako plácačkou na mouchy. Škoda že to nebyl Harry Potter.
„To je ale blbec,“ komentovala to Nora.
Sestra se zamračila, znevažovat autority! Jak by svět vypadal, kdyby…
Dirigent v televizi se oháněl čím dál tím víc, vypadal směšně. Celý upocený, div že se neplácnul do hlavy.
„Ještě něco?“ zabručela knírkatá bába.
„Dorůstá dneska měsíc do úplňku?“ zadívala se Nora na sestru. Otevřela přitom své veliké mandlové oči, rozevřené jako květy.
„Jak to mám vědět?!“ práskla dveřmi sestra. Za ní se táhla podivná vůně, asi nějaký laciný parfém.
Rypouš sloní ho koupil v jedné tržnici. Vietnamec ho na sebe naplácal a pak se před ním procházel, aby otestovali vůni.

Místnost ztichla. Dirigent už nevypadal směšně, blížil se k finále symfonie. Celý orchestr se podobal mlýnku na maso.
Nora se zahleděla z okna. Pomalu přicházel večer, město se rozsvěcovalo jako vánoční stromek. Přepadl jí trochu smutek. Bude letos na Vánoce doma? Doufala že ano.
I když bílý pokoj jí nedával moc naději.
„Vyžaduje práce sestry inteligenci?“ uvažovala znovu nad knírkem v bílé sukni.
Ta její tvarohová stehna byla vážně impozantní!

Ráno přinesla sestra snídani. Její knírek byl ještě hustší. Na tácu nesla dva rohlíky, marmeládu a čaj. Položila to na stolek vedle postele.
Nora zírala prázdným pohledem do stropu v přesvědčení, že je mrtvá. Spala jako šípková Růženka. Nejspíš čekala na prince, až jí vysvobodí. Stejně bledá jako bílý pokoj. V pohádce stačil jeden polibek.
„Vždycky to takhle je,“ povzdechla si sestra a prohlížela si dívku.
Nemocnice je taková sběratelka duší, napadlo sestru. Nikdy nebyla na poezii, ale tohle byl prostě fakt.
Nora začala hlasitě chrápat. Chrápala vlastně Sněhurka? Neodradilo to prince?
V televizi připravovali kakaovou bábovku. Byl to pořad Dobré ráno, nebo něco takového. Cukrářka z nóbl restaurace se snažila jak mohla, aby udělala dojem.
Bábovka vypadala božsky.
Sestra si sedla na postel vedle Nory a hltala televizní obraz. Měla toho dost na práci, ale cítila vůni bábovky skrz televizi.
Venku byla slyšet houkačka sanitky, někoho zrovna přivezli. Další duše do sbírky, napadlo sestru s knírkem. Docela ráda by věděla, kam všechny ty duše potom putují?
„Do toho vám nic není!“ řekl by jí primář Souček a měl by recht.
Sestra si mlsně olízla knírek, bábovka vypadala fantasticky. Až přijde domů z práce, určitě si jí udělá!

Rubriky: Povídky | Štítky: , , | Napsat komentář

Romantická večeře

Jana a Petr si udělali báječnou večeři. Taky už bylo na čase. Jak dlouho Janě sliboval nějakou romantiku? Koukat spolu na fotbal se asi nepočítá.
„Co kino?“ navrhovala.
„Víš jak to tam řve, mám radši ticho,“ řekl omluvně.
„Tak fajn, tak dáme klasiku, večeři ve dvou!“ rozhodla Jana.
„Doma nebo venku?“ nadhodil Petr otázku, doufal že doma. Nechodil rád ven, ven do civilizace. Venku byla džungle, nebezpečno, všichni to říkali, televize, noviny, prostě všichni.
A rozhodně se necítil jako Tarzan, aby venku zachraňoval svojí Džejn. Nebyl na steroidech, ani na fitku.
Petr zapálil svíčku na stole, snad nějaká voňavá se skořicí.
Jana se pustila do chobotnice, na Petra zbyla makrela.
„Tos vymyslel schválně, takhle tématicky?“ zkoumala jídlo na stole.
„Myslíš dary moře jo? Asi jsem to někde viděl,“ pokrčil rameny.
Jana se zakousla do chobotnice. „Ty mikroplasty jsou vynikající!“ řekla po chvíli a vytáhla z chobotnice igelitku.
„Vidíš, zítra jí použijeme na nákup!“ prohlížel si Petr barevnou igelitku. Makrela byla dobrá, po chvíli z ní vytáhl použitý kondom.
„No tomu říkám překvápko!“ zasmála se Jana. Tohle vážně nečekala.
Večeře s překvapením. Takové Kinder vejce pro dospělé.
Petr se při pohledu na kondom, dal do filozofování o životě. Co je to vlastně život?
„Skončit jako sperma v použitém kondomu, zahozeného na chodníku v kaluži,“ pronesla Jana.
Petr se na chvíli zamračil, byla to děsivá představa. Místo večeře se svojí životní láskou, by teď ležel někde pohozený v kaluži.
„Ráno by do tebe kopaly děcka, co jdou do školy!“ uchechtla se Jana.
Petr polkl další sousto makrely, mlčel, filosofování už mu stačilo.
„Lovily by tě klacíkem z kaluže a děsně se tomu hihňaly, protože by tomu moc nerozuměly,“ zakončila diskusi o životě Jana. Na chobotnici si pochutnala, byla výborná. Nakonec i ta igelitka se hodí, nic dalšího v chobotnici nebylo.
„Taky jsem si pochutnal, jen to chtělo víc soli,“ zhodnotil Petr svojí makrelu. Nějakou chvíli přežvykoval jako kráva a potom z úst vytáhl igelitový sáček.
Byl to fajn romantický večer.
Svíčka pomalu zhasínala, bylo toho na ní moc.
Políbili se a šli se dívat na telku.

Rubriky: Povídky | Štítky: , , | Napsat komentář

Klávesy na skříni

To by nebyl Dalibor, aby si neodpustil další z prostoduchých a nedůležitých keců svojí manželce.
Jeho žena Lucie jako obvykle zakoulela očima. Byla už zvyklá, na jeho filosofické výlevy. Četla si v Bibli a modlila se za lepšího manžela.
Dalibor ležel rozvalený na pohovce a dloubal se v nose. Na sobě měl modrý župan. Díval se do stropu a přemýšlel. Často se snažil přemýšlet, obsáhnout vesmír a pak si dát šlofíka.
Seznam věcí, které je třeba udělat, je sice stejně pitomá věc, jako kroužkovat si pořady, které za každou cenu musíme shlédnout ve vysílacím čase Vánoc, ale co naplat; Dalibor prostě musel žít podle rozvrhu, jinak by neudělal vůbec nic.
Na všechno musel mít jízdní řád. Dokonce i malá a velká potřeba na WC, měla svůj pravdelný jízdní řád. Někdy „autobus“ nestihl.

Dalibore, začni číst tu knížku! Hudební tvorbu musíš stále rozvíjet, tak se sakra koukni alespoň na kapitoly, které tě něco přiučí, když to ostatní už umíš! Já vím, že sis ji půjčil teprve včera, ale tím spíš ji už otevři!
Říkal si v duchu zoufalec Dalibor. Snažil se začít skládat, hrát na klávesy.
Jeho hudba zněla, jako když někdo tahá kočku za ocas, ale to mu nevadilo.
I v kopnutí do plechovky slyšel zajímavý rytmus.
Bohužel ne jeho okolí. To si zacpalo uši a dělalo, že nic neslyší. A tiše trpělo.

Dalibore! Pokračuj ve výuce na klávesy! Zahrál sis pár melodií známých písní, ale to nestačí! Cvičit, cvičit a cvičit! Jedině tak si to můžeš přisvojit! Třeba ti pomůže i ten internetový pořad, ale raději si pořiď i knížku! Já vím, že nebyla v knihovně a že je pracné ty klávesy sundavat z té skříně, ale pochop, že je nesmysl kupovat si svoje, když se neučíš ani na těch půjčených!
Snažil se Dalibor přesvědčit sám sebe na záchodě. Jeho zaprášené klávesy provokovaly jeho manželku. Na klávesách byla dvaceticentimetrová vrstva prachu. Něco jako po výbuchu sopky.
Takové bylo hudební odhodlání Dalibora. Viděl se, jak hraje na klávesy na nějakém megakoncertu. Davy šílí a on sklízí zaslouženou odměnu.

Dalibore! Co ten Kafka? Když už jsi líný číst ty jeho zajímavě pojaté knihy, tak si to alespoň poslechni, když ti to tvůj parťák tak pečlivě stáhl v mluveném slovu a poslal! Já vím, že sis to ještě nestihl dát do mobilu a neměl jsi příležitost (třeba delší jízda autobusem), ale tak si ji koukej najít!
Dalibor miloval knihy. Hlavně zaprášené v knihovně. Jednu knihu chtěl napsat, o tom jak leží na gauči, kouká do stropu a vyřeší rozpor mezi teorií relativity a kvantovou mechanikou. Zatím nevyřešil ani ulomenou kliku od záchoda.

Dalibore! Už by bylo taky na čase zorganizovat si výlet do středních Čech a Prahy! A nevymlouvej se! Přece nechceš ztratit své dlouholeté kamarády? Alespoň ten kontakt prozatím udržuj, když už nejsi schopný to ostatní. Já vím, že toho máš dost, že i tady máš kamarády, ale nezapomínej na ty z dřívějška!
Kamarád taky rád. Takže obtěžoval manželky svých kamarádů. Bral to jako službu svým přátelům, aby si odpočinuli v posteli.

Dalibor ležel na gauči. Jeho modrý župan vypadal jako královský plášť. Chybělo už jen jablko a žezlo. Dvě jablka měl při sobě a žezlo, to se mu občas dostalo do ruky.
Zachechtal se Dalibor svému sprostému vtípku.
Manželka ho sjela nešťastným pohledem. Tohle si nastěhovala do ložnice? Na celý život? Hrůza! Dál se modlila za svojí a manželovu spásu. Ani v to moc nedoufala.

Dalibor začal bušit pěstí do gauče.
Taky bys mohl něco začít dělat! Já vím, že děláš, ale dělej víc! Makej! Tímhle stylem se moc daleko nedostaneš. Víš co, pořiď si laskavě diář a vypiš si to tam všechno do puntíku, ať není volná ani minuta, jasný?
A zajdi si už na to odnaučování kouření. Pivo si chlastej, ale ty cigarety – to je hnus!
Neměl rád popelník v hubě.
TAK UŽ SAKRA NĚCO DĚLEJ TY VOLE!!!!! Povzbuzoval sám sebe.

Dalibor vyskočil z gauče, udělal pár dřepů, nadšeně zabučel a zase si lehl zpátky. Podíval se na hodinky, tentokrát mu euforie, odhodlání vydrželo pět sekund!
Lepší jak minule! Pochvaloval si. Minule se ani nezvedl z pohovky.
Příště to bude určitě šest, deset vteřin! Přesvědčil sám sebe Dalibor. Spokojeně se pousmál a usnul. Jednu ruku za hlavou, druhou v zadku, kde se neustále drbal.

Rubriky: Povídky | Štítky: , | Napsat komentář

Mazací nálada

„Právě jsem smazala svůj sociální život!“ řekla vítězoslavně Šárka.
„Hm, po kolikátý už?“ řekla chladně spolubydlící Petra. Soustředila se na lakování nehtů na noze. Neuměla namalovat nehet, natož obraz. Její nehet vypadal jako od Picassa.
„Tentokrát komplet, Facebook, Instagram, Twitter, Youtube a Google. Končím se sociálním životem!“ radovala se Šárka. Cítila se svobodná, konečně se postaví modernímu světu!
„A proč?“ pokoušela se Petra namalovat palec.
„Všichni mě štvou!“ vysvětlila Šárka.
„Na jednu službu jsi zapomněla,“ dodala Petra.
„Jakou?“ Šárka si v duchu vyjmenovávala všechny sociální sítě. A že jich bylo. Musela se hodně soustředit. Například Xchat, tam měla přezdívku Kopretinka.
„Svůj život,“ řekla Péťa. „To je taky sociální služba!“
„Na ten taky dojde!“ nedala se zaskočit Šárka. Zlostně našpulila rty, jako kdyby se chystala udělat selfíčko. A že jich za svůj život nafotila hromadu.
„Je mi tě líto,“ povzdechla si Petra.
Šárka se zatvářila kysele. Ona byla přece vítěz! Osvobozená od sociálních sítí!
„Že si radši nepořídíš boxovací pytel,“ kroutila Péťule nechápavě hlavou. Jeden nehet se jí nepovedl. Vlastně skoro všechny. Její přítel to považoval za roztomilé. „Na tu tvojí vzteklou povahu,“ dokončila myšlenku.
Šárka zuřila, až jí z uší syčela pára, jako v nějaké kreslené grotesce. Vypadala komicky: „Já se umím ovládat!“ procedila skrz zuby, až si málem ukousla jazyk.
„A máš tu seminárku na zítra?“ zadívala se na ní zvědavě Petra.
Šárka zatuhla. Všechny dokumenty měla uložené na Google disku, Google dokumentech. Na tváři se jí objevil výraz zděšení.
„Tomu říkám instantní karma!“ smála se Petra.
Šárka padla k zemi a modlila se za svojí blbost.
Petře se konečně povedl další nehet. Nebylo to žádné mistrovské dílo, ale pořád lepší než nic. Na rozdíl od Šárky.

Rubriky: Povídky | Štítky: , | Napsat komentář

V parku

Pan Kovařík šel svojí obvyklou trasu pro rohlíky.
„Dobrej, pane Kovařík!“ mával soused z okna. Vždycky vykukoval z okna jako kukačka. Kouřil jednu cigaretu za druhou a pozoroval lidi. Občas se zvedl a autem zajel pro cigarety do místní večerky. Byla vzdálená asi deset minut cesty.
„Tak jak včera hráli?“ zamával vesele pan Kovařík.
„Ani se neptejte!“ mávl otráveně rukou soused. „Bruslej jak starý báby a góla nedaj nikdy!“
„To víte, někdy to tam nepadá,“ usmál se Kovařík.
„Tak ať nelezou na led!“ hodil cigaretu z okna, zapálil si novou.
„Všichni lezeme na led,“ poznamenal pan Kovařík. Na sobě měl sako a motýlka. Vypadal jako fosílie ze starých časů.
„Jak to myslíte?“ zamrkal soused.
„Celý život je kluziště. Většina lidí se sotva naučí bruslit. Někdo ani to ne. A jen pár vyvolených dokáže vstřelit branku,“ skončil svojí úvahu František Kovařík.
„Vždyť to říkám pořád, bruslej jak starý báby!“ zabručel soused. Zahodil z okna nedopalek.
„Tuhle se v novinách řešily odpadky pod oknem,“ upozornil nenápadně pan Kovařík.
„Lidi jsou hrozný prasata!“ souhlasil soused a oklepal cigaretu o parapet.
Kovařík si povzdechl a šel dál.

„Dobrý den!“ uklonil se ve večerce Kovařík. Už dávno byl v důchodu, nikam nepospíchal. Vypadal jako gentleman ze starých časů. Což přišlo některým mladým k smíchu. Ale mládí je někdy pitomé. Jediná ctnost mládí, je mládí. Platí někdy i u stáří.
„Ty se hodíš do prvorepublikových veseloher!“ říkával mu kamarád Tonda.
„Snad nejsem tak komický?“ bránil se se smíchem Kovařík.
„V dnešní době jako pěst na oko!“ uzavřel tenkrát diskusi Tonda.
Ve večerce nakoupil rohlíky, párek a čokoládu. Rád si osladil život. Hlavně večer u televize vybagroval celý špajz. Ovšem důstojně. A důstojnost snad není zdraví škodlivá?
„Ahoj!“ loučil se s ním Vietnamec. Malý chlapík s knírkem pod nosem. Vypadal jako venkovan.

Z večerky jel tramvají rovnou do parku. Na jeho oblíbené místo, na jeho oblíbenou lavičku.
„Už ti tu držím místo!“ hlásil vesele Tonda. Seděl na jejich domovské lavičce.
„Rezervováno pro důchodce!“ usnesli se.
„Prý hráli otřesně,“ řekl Kovařík. Posadil se na lavičku, v ruce držel pytlík s rohlíky.
„Ani se nedotkli puku. Od kdy se zajímáš o hokej?“ podivil se Tonda.
„Soused mi dal školení,“ usmál se Kovařík. Vyndal rohlíky a začal krmit holuby.
„Já se ti divim, že ty městský potvory pořád krmíš,“ zakroutil hlavou nesouhlasně Tonda. Tonda dřív dělal jako účetní. Čísel měl plnou hlavu.
„Vždyť jsou tak přátelští,“ zadíval se pan Kovařík s láskou na holuby v parku.
„Ale všechno poserou, to ti nevadí?“ řekl Tonda znechuceně.
„Lidi toho podělají mnohem víc!“ nedal se Kovařík.
„No tohle! To je snad poprvý, co od tebe slyším sprostý slovo?“ podivil se Toník.
„Omlouvám se, můj milý příteli,“ sklonil hlavu František Kovařík.
„No teda, nejsi ty bratr Oldy Nového?“ uchechtl se Tonda.
„To jsou ale vtipy,“ usmál se František. Rád by se přenesl do těch starých časů. Trocha elegance by lidem neškodila.
Holubi s chutí zobali rohlíky od Vietnamců. Většina holubů byla šedivá, jen pár jedinců bílých.
„My jsme jako ti holubi,“ zamyslel se Kovařík.
„Jak to myslíš?“ Tonda by tu holubí smečku nejradši nakopl, ale nechtěl ranit Frantu.
„Většina z nás zůstane šedivá, jen někdo se narodí bílý,“ hodil Kovařík kousek rohlíku na zem.
„Narodí nebo se stanou bílým jogurtem,“ dodal Tonda.
„To je otázka, málo lidí se stane lidma,“ povzdechl si František. Sklonil hlavu, prohlížel si své ruce. Jako kdyby si snad prohlížel, jakou mají barvu.
„Ale no tak, kamaráde, na co ten smutek,“ poplácal Tonda po zádech Františka. Kolegu ve stáří. „Od příštího roku, nám přidaj důchod!“ zvolal vesele.
Pan Kovařík otočil hlavu na Toníka a usmál se.
Tiše seděli na lavičce a pozorovali lidi kolem. Město si žilo svým vlastním životem, každý někam pospíchal. Za něčím se hnal. Což bylo oblíbené klišé, každého začínajícího intelektuála.
„Ani nevědí co mají, ještě mohou za něčím pospíchat,“ zesmutněl Kovařík.
„Nám zůstaly vzpomínky, ale že to uteklo, viď?“ zadíval se Tonda na dlouhonohou brunetku. Byla nádherná, mladá, svěží, k nakousnutí. „Ještě neokorala,“ dodal šibalsky Tonda.
„Ale no tak,“ napomenul ho František. S dámou se má jednat slušně, i když je to svině. Bylo jeho heslo.
„Trochu mi připomněla Boženu,“ řekl na svojí omluvu Toník.
„Vystavěli jsme si ze vzpomínek zámek,“ řekl zamyšleně Kovařík. Vzpomněl si na Kafku. Na K. jak bloudí Zámkem. Sledoval jak městem uhání tramvaj. Vypadala jako červená housenka.
„A jsme v tom zámku zavřený celej den,“ zahodil Tonda poslední rohlík. Nesnášel holuby, ale co dělat v parku? Krom povídaní a házení jídla těm pokaděným potvorám?
„Nemám rád zaprášená alba, člověk by neměl žít ve stínu vzpomínek,“ zastrčil si František Kovařík igelitku do kapsy.
„Všiml sis kolik je na ulici teď kyselých ksichtů? Zdá se mi že přibejvaj. Jestli je to tou kyselou dobou?“ zapřemýšlel Tonda.
„Něco jako kyselé deště,“ pousmál se František.
„Vážně. Lidí s nešťastným obličejem nějak přibývá,“ pokračoval Tonda ve své úvaze.
„Možná, nevím,“ pokrčil rameny Kovařík. Napadlo ho, že doba je toxická. Ale která doba nebyla, že?
V parku před jejich lavičkou se zastavila matka s dítětem. Malé dítě odmítalo jít, matka si k němu zlostně dřepla.
„To sis nemohl říct, doma?“ zlobila se ženská.
Malý chlapeček mlčel a zíral před sebe. Počůral se.
„Ještě jsem se tě doma ptala!“ řekla unavená matka. Měla toho akorát tak dost. Navíc ten den vstala špatnou nohou.
Chlapec něco žvatlal, potom začal popotahovat.
„Já se z tebe vážně jednou zbláznim!“ plácla ho ženská po zadečku.
Děcko začalo bulet už naplno. Řvalo jako pavián, kalhoty celé mokré.
„Vidíš, trapas začíná hned od dětství,“ poznamenal Tonda.
„Nechají v tom člověka pořádně vymáchat,“ dodal František.
Matka chlapce zaslechla komentáře obou důchodců. Zlostně se na ně zadívala. Přímo je vraždila očima. „Nepochcali jste se taky? Za chvíli budete sami potřebovat plíny!“ vyštěkla na staříky na lavičce.
Chlapec přestal brečet, užasl. Kovařík s Tondou také užasli.
„Vážená, ten váš kyselej ksicht, to způsobily kyselý deště?“ řekl s klidem Tonda.
František se nenápadně zasmál.
Žena zrudla, chtěla něco vyprsknout, ale rozmyslela si to. Zlostně popadla počůraného chlapečka za ruku a táhla ho pryč.
„Pěkně jsme jí rozprášili,“ pochvaloval si Toník. „Vítězství je naše!“
„Měla mít víc rozumu,“ povzdechl si Kovařík. Neměl rád střety s lidmi.
„Mladá ženská, co chceš. Přesolená blbka,“ ukončil diskusi Tonda.
Holubi se přestěhovali k další lavičce v parku. Poznali když někomu došli rohlíky.
„Tak půjdem, ne?“ vstal Tonda z lavičky.
„Zase zítra?“ řekl Kovařík. Vyhlížel svojí tramvaj číslo 25. Měla už jet. Pár stanic k Plynárně. Odtamtud pěšky kolem tenisových kurtů a hotelu Břízky. Všechno nově opravené. Jen Kovaříka nikdo neopravil, neomladil. Žádná rekonstrukce se nekonala.
„Zase zítra,“ řekl trochu smutně Tonda. Jiná vyhlídka nebyla. Zadíval se na Frantu, měl ho rád. Byl za něj vděčný.

„To máme krásnej večír, co?“ zamával soused cigaretou.
Kovařík se podíval na večerní oblohu. Vážně hezký pohled. Vesmír pro něj byla jedna velká záhada. Jako kdyby někdo vyslovil tajné zaklínadlo a všechno tu najednou bylo.
„Dneska hrajem proti Slávii, tak doufám že je rozprášíme!“ zapálil si soused další cigaretu. Rakoviny se nejspíš nebál. Rakovina se spíš bála jeho.
Kovařík si vzpomněl na rozprášenou ženskou v parku. Pousmál se.
„Ovládnout trávník! To nám bohatě stačí!“ šermoval soused cigaretou.
„Hlavně, abychom my ovládli trávník,“ prohodil Kovařík.
„Je to naše, jen nesmíme mít smůlu na rozhodčí!“ šermoval soused smradlavým cigárem. Prsty měl celé žluté, sexy kuřák.
„Tak dobrou a hezké sny, vám přeji,“ řekl elegantní Kovařík.
„Někdy totiž pískaj zadkem a ne pusou!“ zařval za ním soused. Na ten večer byl dobře zásobený. U televize už byl přichystaný karton cigaret a basa piva.
Kovařík prošel kolem tenisového kurtu. Tenis nikdy nehrál, ještě by se raketou přizabil. Těšil se už domů. Ne že by na něho doma někdo čekal, ale byl už unavený.

„Jak se máme, Kláro?“ zaťukal doma na sklo akvárka.
Velká závojnatka připlula k jeho prstu. Doufala že dostane něco dobrého na „zub“.
Závojnatku pojmenoval po své bývalé ženě Kláře. Ta byla taky tak žravá a nedočkavá. Jinak hodná ženská.
„Však se dočkáš!“ nasypal Kláře na hladinu krmení.
Klára se vrhla na potravu jako piraňa.
„Jako moje žena,“ pousmál se Kovařík. Manželku měl rád, prožili spolu krásných třicet let. To bohatě stačilo. Nemuselo to být přece na doživotí. Po rozvodu zůstali přátelé.
Uvařil si kafe, posadil se k televizi a zapnul si večerní zprávy.
Obrazovka mu přehrála všechny denní katastrofy, lidské, přírodní, politické a další. Zakončili to katastrofickou předpovědí počasí. Bylo málo vody a hrozila velká sucha.
„Tak to bychom měli,“ vypnul spokojeně František Kovařík televizi. Byl spokojený. Dostal svojí denní dávku informací, byl informovaný. Nedělal si starosti se světem. I když v televizi to vypadalo, že rána se svět nedožije. Co na tom záleželo.
„Za jízdy nemluvte s řidičem!“ říkala mu často manželka.
Kovařík v minulosti pracoval jako řidič autobusu.
„Za jízdy nemluvte s řidičem,“ opakoval si nahlas. Bylo to tak. Podle toho i žil. Doma toho nikdy moc nenamluvil.
„Tati, co si o tom myslíš?“ provokovala ho vždycky dcera Katka.
Kovařík většinou něco zabručel, pokrčil rameny a usmál se.
„Ne tati vážně, jaký máš na to názor?“ nedala si pokoj Katka.
„Tak už ho netrap,“ zasmála se manželka Klára.
„Jo, to byly časy,“ zavzpomínal František. Uvědomil si, že ho zase dohnala minulost. „Zase vytahuju černobílé, zaprášené album,“ povzdechl si.
Prolistoval večerní program. Hledal nějaký starý film pro pamětníky.
„Co takhle zkusit něco nového?“ zazněl mu hlas v hlavě.
„To už není pro mě,“ pousmál se mile František.
„Život už není pro tebe!“ naštval se hlas v hlavě.
Jediný proslov který kdy Kovařík měl, byl na jeho padesáté narozeniny.
„Táto, sfoukni svíčky!“ povzbuzovala ho tenkrát dcera Kateřina.
Dort byl ve tvaru autobusu. Na něm nápis „Za jízdy nemluvte s řidičem!“.
Kovařík se tehdy usmíval, sbíral síly a potom se pustil do svého nejdelšího proslovu.
„No tati, já zírám!“ pochválila ho tenkrát udivená Kateřina.
„Takhle dlouho jsem tě ještě nikdy neslyšela mluvit!“ divila se manželka Klára.
„Tak dobrou,“ zažertoval Kovařík. Sfoukl svíčky a rozkrájel dort.
Jenže, to bylo. Snědené jako ten dort. Ani chuť si pořádně nepamatoval.
Chvíli se díval z okna. Jediná lampa v okolí svítila jasným světlem. Neblikala jako v nějakém přiblblém románu. Ještě to tak.
„Tak co bude?“ zazněl Kovaříkovi hlas v hlavě.
Kovařík vychutnával okamžik. Moc radostí už v životě neměl, ale tahle mu bohatě stačila. Maličkosti jsou jako noty, spojí se v celou melodii.
„Jen musí být člověk trpělivý,“ řekl si sám pro sebe.
„Trpělivost je pro slabochy. Nic jinýho jim totiž nezbývá!“ zaútočil rarášek v hlavě.
Pan Kovařík se usmál. Měl rád toho neustále pochybovačného čertíka v hlavě. Bavila ho jeho vytrvalost. Nikdy se nevzdával, vždycky to nějak zkoušel. Nalomit něčím pana Františka Kovaříka. To bylo jeho poslání, jeho povolání na 24 hodin denně.

Lehl si do postele v kostkovaném pyžamu. Vypadalo jako ze starých časů. Stejně jako on, František Kovařík. Někdy ho napadlo, že je jen plátno, na které se promítá starý, ohraný film.
„Jsi chlapík, že jsi přežil další den!“ řekl si sám pro sebe a zhasl lampičku.
Čekal až usne. Buď nadobro, nebo aspoň do rána.
Venku začala blikat lampa. Jako z nějakého přiblblého románu.

Rubriky: Povídky | Štítky: , | Napsat komentář

Na hotelu

„Máte krásnou recepci!“ prohlásil na recepci hotelu Matějka a díval se přitom do výstřihu slečny recepční. Možná i níž.
„Pokoj číslo 14,“ řekla chladně recepční. Vypadala jako prodavačka i lesní víla zároveň.
„To je všechno?“ řekl s nadějí v hlase.
„Ovšem!“ odsekla a otočila se k němu zády.

Realita je prý plná možností, mně je ale nedopřává, pomyslel si Matějka, když jel výtahem do svého pokoje.
Ve výtahu se prohlížel v zrcadle. Viděl tlustého chlapíka, co ztrácel čas. Pod nosem měl mohutný knír, jako nějaký přerostlý mrož. Oči měl přátelské, bohužel opačné pohlaví se přátelit nechtělo.
„Špatná strategie!“ napověděl mu hlas v hlavě.
„Mlč! Pohybuješ se na mém území!“ ukončil Matějka hlas v hlavě.

Na pokoji si zapnul televizi.
„Víte, životu musí být taky člověk rovnocenným partnerem!“ mluvil chlápek v televizi. Profesionální mentor, guru s pronikavým pohledem. Klidně by mohl prodávat pokličky a hrnce, napadlo Matějku.
„Jak to myslíte?“ řekla moderátorka. Vystavovala své poprsí a nohy v punčocháčích. Přitom se tvářila náramně chytře a vzdělaně.
„Člověk nesmí mít strach, nesmí se bát žít!“ usmál se guru. Proplétal do sebe ruce, tam a zase zpátky. Na stolku u kterého diskutovali, byly vyrovnané hromady knih.
„Výherce dostane knihu našeho hosta, mistra Felixe Hoffmana!“ položila moderátorka ruku na hromádku knih.
„S vlastnoručním podpisem!“ usmál se mentor. Zamrkal do televizní kamery, svým nejlepším moudrým pohledem.
„Možná přihodíš pánev, viď?“ ušklíbl se Matějka.
Vypnul televizi.

V koupelně se Matějka díval do zrcadla. Přemýšlel, jestli by si měl oholit knírek.
„Vypadal bych mladší? Zase takhle vypadám víc serióznější,“ mluvil si sám pro sebe. Netrpěl samomluvou, samomluva trpěla jím.
Na chodbě zaslechl nějaký hluk. Nevěnoval tomu pozornost.
„Jak to říkal, ten mamlas?“ bručel si sám pro sebe. „Člověk nesmí mít strach, nesmí se bát žít!“ opakoval po mudrci v televizi. Přitom zamyšleně proplétal ruce do sebe. Vždycky se bál žít, riskovat. Nebyl ten typ, co ráno vyskočí z postele a těší se na nový den. Spíš byl jako připokaděný skokan na můstku, co má zelenou, ale neskáče.
„Hm,“ zadíval se na sebe v zrcadle. Zakroutil smutně hlavou. Ten člověk v zrcadle se mu moc nelíbil. Byl to takový trouba se špičatým nosem.
Na chodbě zesílil hluk. Nějaké ženské hulákaly, bouchaly na dveře, hlasitě se smály. Nejspíš byly ožralé.
„Člověka nenechaj chvíli na pokoji,“ sklonil Matějka smutně hlavu.
Někdo zabušil na jeho dveře. Než stačil zareagovat, do pokoje vtrhly dvě opilé ženské.
Každá držela v ruce flašku, vypadaly tak na třicet let.
Jedna blondýna, druhá bruneta, kymácely se jako na lodi na moři.
„Ťuky ťuk! Je tu někdo!“ prskaly smíchy. Objímaly se, aby neupadly.
„Dobrý večer,“ řekl stydlivě Matějka. Nic lepšího ho nenapadlo. Nebyl zrovna moc komunikativní typ.
Ženské znovu vyprskly smíchy, když před sebou uviděly obtloustlého mrože s knírkem a špičatým nosem.
„Ahojky!“ zamával rozpačitě Matějka. V očích měl skoro slzy.
„Vy asi nebudete vědět, kde teď jsme, viďte?“ chechtaly se, až málem upadly na zem. Jedna druhou naštěstí zachytila.
Matějku ta věta ranila. Ano, nevěděl kde je. Vůbec. Snad skoro nikdy.
„Co takhle dělat nám na chvíli společnost?!“ smály se ženské tak hlasitě, že musely probudit celý hotel.
Nečekaly až Matějka odpoví. Obě se začaly svlékat. Sundaly si podprsenky a mávaly jima nad hlavou. Točily s nima jako s lasem na ródeu.
„Dámy, prosím vás!“ sepjal ruce nešťastný Matějka.
„Prej dámy!“ přišel další výbuch smíchu.
„Dámy, prosím vás!“
„S tebou to asi nic nedělá, viď?“ přestaly točit podprsenkou.
Matějka smutně pokrčil rameny.
„Tak dobrou!“ řekla jedna.
„Vypadnem!“ řekla druhá.
Popadly flašky a vypotácely se z pokoje.

Matějka smutně zíral na zavřené dveře. Proplétal ruce, jako k nějaké modlitbě. V jeho očích byl smutek a rodící se důležité, životní rozhodnutí.
Na nic nečekal, popadl mobilní telefon hozený na posteli a vytočil číslo, které si zázračně pamatoval. Asi tomu chtěl osud.
„Chtěl bych si objednat knihu Felixe Hoffmana!“ zafuněl do telefonu.
„Osobní přitažlivost nebo Aplikovaná magie sexu?“ řekl příjemný ženský hlas v telefonu.
„Obojí!“ vybafl Matějka. „Přitažlivost i ten sex!“
„Výborně, jako bonus dostanete knihu Tajemství osudu!“ řekla vítězoslavně žena v telefonu. Jako kdyby vyhrál v Sazce milion korun.
„Podepsané od mistra?“ utřel si Matějka pot z čela.
„Samozřejmě! Příjemný večer!“ rozloučila se dáma.
Matějka chvíli zíral na mobilní telefon, potom ho obřadně položil na postel. Cítil se zároveň jako spokojený člověk i jako šílenec. Miloval svůj život! A to ještě nečetl ani jednu stránku od mistra Hoffmana!
Všiml si, že na podlaze ležela modrá podprsenka. Jedna z těch bláznivých ženských jí tam zapomněla.
Sebral podprsenku, přivoněl k ní, pomazlil se s ní a začal s ní točit nad hlavou. Na hlavě mu ještě chyběl vítězný vavřínový věnec. Ave, Caesar!
„Člověk nesmí mít strach, nesmí se bát žít!“ hulákal na celý hotel. Nad hlavou točil podprsenkou jako lasem na ródeu.
„Ticho tam!“ zabouchal někdo z vedlejšího pokoje na zeď.
„Aplikovaná magie sexu! Osobní přitažlivost!“ řval Matějka. Jednou rukou bouchal na zeď, druhou stále točil podprsenkou.
„Ticho tam! Ty aplikovaná magie sexu!“ bouchal zuřivě na zeď soused.
Matějka se bláznivě chechtal. Cítil se báječně! Už dlouho se necítil tak dobře.
Ave, Caesar!

Rubriky: Povídky | Štítky: , | Napsat komentář

Dům s bílou kočkou

Petra s Kubou chodili na zahradu, jednoho opuštěného domu. Dům stál na kraji panelového sídliště, jako jediný přežil ze všech původních domků. Vypadal jako připomínka starších časů. Střešní tašky potřebovaly vyměnit, omítka se sypala a zahrada vypadala jako louka, les. Chyběly už jen houby na zahradě.
„Máš zapalovač?“ vytáhl Kuba z kapsy veselé cigaretky, trávu. Nejlepší zábava na světě. Poflakování a hulení, není lepší životní filosofie. Kdy z toho vyrosteš? Napadlo občas Kubu. Jinou životní filosofii nechtěl. Dospěláckou odpovědností opovrhoval. To byli lidi bez fantazie. Bez hulení.
„Mám, fakt tu nikdo nebydlí?“ zadívala se Petra do okna domu. Z kapsy vyndala zapalovač a podala ho Jakubovi.
„Vidělas tu snad někdy někoho?“ Kuba si zapálil cigaretu.
„Nikdy, stejně bysme si měli najít jinou zašívárnu,“ řekla nervózně Petra. Byly letní prázdniny, něco kolem osmé hodiny večer. Život běžel klidně dál. Petra si zkušeně zapálila cigaretu.
„Lepší zašívárnu na tomhle ráji z panelů nenajdeš,“ Kuba si prohlížel zahradu. Všude rostlo vysoké křoví, stará jabloň vypadala jako strašák v poli. Pod ní ležela stará špinavá vana.
„Můžem si tu udělat akvárko,“ ukázal pohledem na vanu.
„Nebo by ses už konečně mohl umýt,“ potáhla z cigarety a přivřela oči.
„Náramně vtipný,“ nohou kopal do hlíny.
Seděli na staré lavičce, která patřila k nejzachovalejším věcem na zahradě. Kdysi byla natřena na červeno. Jenže už dávno ztratila svojí barvu, jako všechno v tomhle koutu zahrady, světa. Loupala se jako lupénka.
„Mňáu!“ na kraj vany vyskočila bílá kočka. Vypadala jako přerostlá sněhová vločka. Pečlivě si olizovala packu.
„Hele, co když někomu patří!“ vyděsila se Péťa.
„Kočky nikomu nepatřej, to se mi na nich líbí,“ kopal Kuba do drnu trávy.
„Tahle možná přece,“ řekla nervózním hlasem Petra.
„Kočka patří jenom sama sobě,“ ukončil Kuba diskusi na téma kočky.
„Mňáu!“ zamňoukala kočka hlasitě. Její mňoukání ještě víc zesílilo. Vypadala, jako když na něco, na někoho čeká.
„Co je s tou blbou kočkou?“ zamračil se Jakub.
V domě se najednou rozsvítilo světlo. Jen jedno okno, nahoře v podkrovním pokoji.
„Dělej, schovej se!“ zašeptal Kuba a stáhl Petru za lavičku.
V okně za záclonou se objevila postava. Silueta byla hubená, nehybně stála za starou, špinavou záclonou. Nehýbala se, jen tiše stála a zírala z okna. Jako kdyby někdo dal za okno módní figurínu. Mrtvou s mrtvým výrazem ve tváři. Ideální do nějakého hororového filmu.
Kočka přestala mňoukat. Zvedla hlavičku k oknu.
„Já se bojim, pojďme pryč!“ zatahala Péťa Kubu za rukáv.
„Teď to nejde, musíme počkat!“ procedil skrz zuby Jakub.
Světlo konečně zhaslo, silueta se ztratila.
„Mňáu!“ začala kočka znovu mňoukat.
„Drž hubu. Vypadni!“ zasyčel Kuba a hodil po kočce malý kamínek.
Kočka rychle uskočila a ztratila se ve křoví.
„Padáme!“ chytil Kuba Péťu za ruku a potichu se vyplížili ze zahrady.

„Dáme čouda?“ přišel další den, další potřeba hulení. S trávou bylo všechno veselejší, zábavnější. Někdo si po práci, po škole pustí televizi a někdo si dá cigaretku. Duhový relax je fajn. Nirvána, to byli barevní jednorožci.
„Snad nechceš jít zase na zahradu?“ řekla s obavou v hlase Petra.
„Proč ne? Lepší zašívárna na tomhle sídlišti není,“ zkontroloval Jakub, jestli má hulení v kapse.
„Co když tam zase bude?“
„No a? Stejně to byl nějakej dědek, fosilie z minulých časů,“ řekl rozhodně Kuba. Důchodci ho vůbec nezajímali. Spíš je považoval za nebezpečnou věc. Když se rozjedou v Kauflandu s naloženým vozíkem.
„Já ti nevim.“
„Jako jedinej přežil tohle sídliště a teď tam straší. Zahrada je naše, jasný?!“ naklonil se k Petře a zabodl do ní svůj prst.
„Jasný,“ zakuňkala Péťa. Prohlížela si jeho výhružný prst. Nevěděla proč, ale vzpomněla si na kružítko z hodiny geometrie. Učitelka matematiky byla hrozná příšera. Trpasličího vzrůstu, terorizovala celou třídu matematickými pomůckami.
Na zahradě stála jako obvykle opuštěná jabloň. Na ní se houpalo jedno jablko. Docela opuštěné, jako postava v domě. Všechno vypadalo jako scéna do nějaké divadelní hry. Kulisy byly připraveny, mohlo se kdykoliv začít.
„Máme tady docela pohodlíčko, co říkáš?“ ležel Jakub ve vaně a kouřil trávu.
Petra ležela na lavičče, potahovala z cigarety a zírala do modré oblohy.
Na sobě měla modré tričko a těsné kraťásky. Byla k nakousnutí, narozdíl od jablka na zahradě.
„Tak mě napadlo,“ začal Kuba.
„Zase nějaká z tvých pitomých otázek?“
„Chodíš teď s někym?“
„Jsem moc ráda, že ne.“
„Proč?“ Kuba vystrčil hlavu z vany.
„Vztahy jsou jako houpačka, nahoru, dolu,“ Petra se poškrábala na stehně. Uvažovala o tetování. Možná kotvu nebo mořského koníka?Hlavně ne čínské nudle.
Kuba jí pozoroval jako kocour, potáhl z cigarety a zase si lehl do vany. Zaklonil hlavu, zíral do modré oblohy. Hledal mraky, které by se něčemu podobaly. Nemohl najít ani tu blbou ovci. Nic se ničemu nepodobalo, to ho štvalo.
„Kláře se líbíš,“ nedokončila Petra větu.
Z domu začala hrát hudba.
„Co to je?“ vyděsila se Péťa.
„Klavír, seš hluchá?“ neztrácel Kuba klid. Cigaretou dirigoval klavírní melodii.
„Neměli bysme vypadnout?“
„Seš jak ustrašená malá holčička.“
Petra zmlkla. Zaposlouchala se do melodie. Zněla jí nějak povědomě. Měla ráda klavír, znala pár klasických skladatelů. Když na ní přišla melancholie, pustila si doma klavír.
„Není to Mozart?“ vystrčil Kuba hlavu z vany.
„Zalez, to je Beethoven, ty ignorante,“ usmála se.
„Pardon,“ zastrčil zase hlavu zpátky. Z vany vycházel jen kouř z cigarety.
Z domu se ozývala klavírní sonáta od Beethovena. Skladba střídala napětí. Chvíli byla klidná, potom zase rychlá, naléhavá.
„Ale hraje docela pěkně,“ Petra zavřela oči, nechala se unášet hudbou.
„Ale jo, k tomu domu se to hodí. Tak dobrou!“ zalehl Kuba do vany. Na obloze bylo jen pár mráčků. Žádný se zatím na nic nepodobal. Což Kubu docela slušně štvalo.
Hudba se blížila ke konci. Finále sonáty bylo bouřlivé, ale nakonec se skladba uklidnila a skončila vyrovnaně, klidně.
„Krása,“ řekla Péťa.
„Hele, čum!“ ukázal Kuba rukou na okno. Levou rukou se opíral o kraj vany, pravou rukou přidržoval cigaretu.
V přízemním okně, za špinavou záclonou se znovu objevila silueta. Věk se podle ní poznat moc nedal. Postava byla hubená, až vyzáblá. Nehybně stála za oknem, skrytá před světem. Vypadala jako z jiných časů, smutně, osaměle.
„Co myslíš že chce?“ svraštila Petra obočí.
„Vim já?
„Neztratíme se?“ posadila se Péťa opatrně na lavičku. Ruce měla u sebe, jako kdyby se chystala k modlitbě.
„Ten už je dávno ztracenej,“ mávl rukou Kuba a zase se natáhl do vany.
„Ale že mu to jde dobře, co?“ nespustila Péťa siluetu z očí.
„Jen neškodnej, obyčejnej dědek. Kdyby radši zahrál,“ z vany se vznesl kouř z cigarety. Stoupal pomalu k obloze.
Silueta v okně se trochu pohnula, ruku prostrčila skrz záclonu a přitiskla jí na okno.
„Hele, koukej!“ vykřikla Petra.
Kuba neochotně vystrčil hlavu z vany.
„Mňáu!“ ozvalo se. Na zahradě se objevila stará známá kočka. Bílá jako sníh, usadila se na kraji vany. Se zájmem si prohlížela Kubu uvnitř staré vany. Hrabala po něm roztomilou packou.
„Zase ta blbá kočka!“ zaštěkal Jakub. Vycenil na kočku zuby, ale nepomohlo to.
Petra byla jak zhypnotizovaná. Zírala na dlaň přitisknutou na skle. Nemohla od ní odtrhnout oči. Přišlo jí to tak smutné. Věděla co má udělat, nebo co je potřeba udělat, ale váhala.
Nakonec se zvedla z lavičky a pomalu šla k oknu. Přišla si jako náměsíčná.
Postava za oknem se ani nepohnula, byla z ní vidět jen ruka. Nevypadala tak staře, jak si Petra myslela. Naopak, vypadala docela mladě. O to to bylo smutnější.
Když došla k oknu, chvíli zaváhala. Připadala si jako v nějakém podivném snu. Pomalu natáhla svojí pravou ruku a přitiskla jí na okno. Dlaně se dotýkaly skrz okenní tabulku. Byly skoro stejně veliké.
„Nechceme aby zbytečně plýtval silami. Ať radši hraje, ten dědek,“ zíral z vany Kuba. Kočka se k němu lísala, chtěla pohladit. „Vypadni, potvoro!“ Zápasil Kuba s kočkou.
„Nepotřebujete pomoct?“ řekla hlasitě Petra. Ruku měla stále nataženou na okně. Přitisknutou na sklo, na dlaň člověka v domě.
Postava za záclonou zatřásla hlavou ze strany na stranu. Jako když se ve větru zakolébá starý strom.
Ještě chvíli tak spolu stáli, dlaně přitisknuté k sobě, potom postava v okně pomalu zmizela.
„Mňáu!“ kočka seskočila z vany a ztratila se ve křoví. To je na kočkách nejhezčí, jak umí elegantně zmizet. Škoda že to neumí lidé.
Petra stála mlčky před oknem. Dívala se se smutkem do okna, ale nikoho už neviděla. Zamyšleně si hrála se svým culíkem a dlouho mlčela.
Z domu se ozvala další klavírní skladba. Klidná, příjemná. Tak tichá, že nebyla skoro slyšet. Člověk musel být naprosto potichu a soustředěný, aby jí vůbec slyšel.
„Že vám to ale trvalo,“ vylezl Kuba konečně z vany.
„Krásně jsme si popovídali!“ usmála se Petra.
„Co to meleš? Vždyť jste si nic neřekli!“ nakopl Kuba spadlou větev z jabloně.
„Řekli jsme si toho tolik,“ zadívala se Petra na svojí dlaň.
„Radši vypadnem, nebo se vrátí ta blbá kočka!“ rozhlížel se kolem Kuba. Kočky zrovna nemusel, měl alergii na kočičí srst. A kočky měly asi alergii na něj.
„Lidi toho napovídaj, ale tohle bylo docela něco jinýho,“ zasnila se. Nikdy nic takového nezažila, s nikým.
„Tak dost, to stačí! Mizíme!“ popadl Péťu za ruku a zmizeli jako bílá kočka. Škoda jen, že ne tak elegantně.
V domě dál hrála klidná, tichá melodie. Jen pár akordů a k tomu pár not, které všechno hezky spojovaly.
Bohatě to stačilo.

Rubriky: Povídky | Štítky: , | Napsat komentář

Podzimní románek

Eliška s Robertem se procházeli podzimní krajinou. Šli svojí obvyklou cestou kolem Kauflandu, potom kolem paneláků až k přehradní nádrži. V létě sloužila jako „rybník“ pro sinice a v zimě jako kluziště pro malé prcky.
Robert s Eliškou se drželi za ruce, barevné podzimní stromy byly zalité sluncem. Byl překrásný den, všechno vypadalo tak odpudivě optimisticky.
„Příroda dokáže vytvořit báječnej kýč,“ poznamenal Robert.
„Stromy jsou tak krásně barevný. Příští týden si musím nechat udělat přeliv,“ řekla Eliška. Zkoumala barevné koruny stromů, podzim byl v plné kráse. Kdo měl duši básníka, ten se rozplýval blahem.
„To zase budou depky,“ zavrčel Robert. Vzpomněl si na všechny ty podzimní depky co ho čekají. Nezachránily to ani podzimní barvy. Na barvy vůbec nebyl, spíš byl barvoslepý. V létě bylo moc horko, na podzim sychravo a v zimě, byla překvapivě zima. Nestálo to za nic.
„Nevrč,“ zasmála se Eliška. Do ruky si vzala pár barevných listů. Na zemi se jich povalovalo dost. Názvy stromů neznala, zase tak velký romantik nebyla. Listy jí připomněly školku, kde listy barvily a obtiskly na bílou čtvrtku. To byly časy.
„Nejsou od hovna?“ prohlížel si Robert listy.
„Ty seš teda romantik,“ zamračila se Eliška.
Zachumlala se do šály. Ještě si nasbírala pár kaštanů a pomalu se vraceli domů z procházky.
Samozřejmě to všechno vyfotila na Instagram. Na Instagramu měla deset tisíc sledujících. Všechny milovala, i když je neznala.
Tomu se říká láska. Někdy jí přišlo, že ani Roberta pořádně nezná. A to spolu byli už šest let.

Doma Robert zkoumal nové zprávy na Facebooku. Samé blbosti, nic důležitého. Ani jeden z kamarádů se intelektuálně neosvědčil. Alespoň ne ve virtuálním světě.
Snad jedině kamarád Jakub, ten jediný byl schopný přečíst jednu knihu za rok. Nebo aspoň novinový článek. A když ne článek, tak aspoň titulek a obsah si domyslet. Lepší než nic. Člověk nesmí mít velké nároky. Nakonec ani Robert nebyl žádný velký čtenář. Titulky bohatě stačí. Hlavně v partnerských hádkách.
Eliška si nastavila na telefonu nové pozadí. Podzimní listí v parku. Podzimem byla doslova nakažená, nachcípaná. Z jedné stránky na internetu, stahovala ty nejkýčovitější fotky na světě. Milovala je.
V televizi běžel diskusní pořad, kde řečnila starší psycholožka. Vypadala jako kopie ženy za pultem. Snad ji pod nosem rostl i tmavý knírek. Lepší nevědět.
Moderátorka vypadala jako po stopadesáté repríze. Znuděně kladla otázky.
„Lidem chybí sluneční paprsky. Venku je chladno, tma a to negativně působí na psychiku,“ řečnila v TV psycholožka.
„Dá se s tím něco dělat?“ řekla moderátorka, skoro u toho zívala. Každý rok se ptala na ty samé podzimní deprese. Odříkala by to sama, ale neměla titul z psychologie, takže by neměla tu váhu. Podzimní deprese nikdy neměla, ale měla je ze všech těch odborníků na podzimní deprese. Nesnášela svojí práci, svůj plat ale milovala.
„Radujte se z malých věcí. Jezte ovoce, dělejte co vás baví a naplňuje. Také můžete zkusit fototerapii,“ dodala psycholožka. Vypadala jako kdyby utekla z blázince. Umaštěná hlava, tik v oku a špinavé brýle. Záclony v jejím bytě, vypadaly nejspíš úplně stejně.
„Vidíš, jak se umím radovat z malých věcí,“ zamávala Eliška barevným listím před Robertovým obličejem.
„Co bude k večeři?“ zabručel Robert. Z procházky mu vytrávilo. Jeho žaludek zahrál krátkou symfonii. Možná veliký Beethoven by ji použil. Kousek žaludeční melodie k nějaké své skladbě.
„Ty seš vážně romantik,“ zabručela Eliška a šla udělat míchaná vajíčka. Občas toužila vyměnit partnera za nějakého citlivého hezouna z televize. Nějakého Rodriga z pitomé venezuelské telenovely.
Vajíčka měli bio od příbuzných. Škoda že Robert nebyl bio romantik.

V TV potom dávali počasí. Sexy rosnička na vysokých podpatcích slibovala krásný podzim. Do televize jí osobně vybral sám pan ředitel. Udělal důkladný transparentní průzkum u sebe doma v posteli.
„Ten si strč někam, ty krávo!“ Robert vytáhl z kapsy kapesník a zatroubil na něj jako slon. Možná by z něho byl dobrý hráč na pozoun.
„Ovládej se trochu!“ vykoukla znechucená Eliška z kuchyně.
„To je ten tvůj blbej podzim!“ zatroubil znovu Robert.
„Podzim jsou tyhle listy!“ strčila mu barevné listy pod nos.
V kuchyni se zatím pálila míchaná vajíčka. Vypadala jako moderní obraz z nějaké super futuristické galerie. Stačilo připsat slavné jméno a peníze byly doma.
Robert rukou odstrčil Eliščin barevný podzim a znovu zatroubil.
„Pálej se ti vajíčka!“ prohlížel si Robert obsah kapesníku.
„Ty ses vážně nechutnej!“ zahodila listy na stůl.
Běžela rychle do kuchyně, aby zachránila míchaná vajíčka od neznámého umělce.

Vajíčka se naštěstí povedlo zachránit. Nakrájela k nim rajčata, okurku a žlutou papriku. Samé krásné podzimní barvy. Chtělo by to novou kuchařku, napadlo Elišku. Doma jich měla celý regál v knihovně. Jediné co z nich ale vyčetla, byla pikantní vajíčka s pažitkou. Pažitku nikdy doma neměla. Ještě se naučila z kuchařky správně strouhat sýr. To bylo asi tak všechno.
Robert si zadumaně prohlížel obsah kapesníku.
„Hele Eli,“ řekl.
„No?“
„To vypadá jako ty tvoje míchaný vajíčka!“ porovnával obsah kapesníku a obsah na talíři.
„Ty ses vážně nechutnej!“ řekla znechuceně Eliška. Její vajíčka byly na Michelinskou hvězdu, tím si byla jistá. Všechno co dělala, považovala za perfektní.
„To je žloutek nebo skořápka?“ šťoural se Robert vidličkou v jídle. V obličeji byl celý bledý, nejistým pohledem zkoumal obsah talíře. Vypadal jako královský ochutnávač před svojí smrtí.
Eliška toho měla tak akorát dost. Popadla talíř s vajíčky a vyhodila ho vztekle do koše. Potom přišlo na řadu podzimní listí. Ta také skončilo v koši. Poezie a slunce z procházky byly nenávratně pryč. Aspoň pro dnešní den. Elišce přišlo, že snad po celý život.
„Paráda!“ nalovil Robert v televizi fotbal, hned měl lepší náladu. Na tváři měl spokojený úsměv. Maličkou vlnku, která vypadala komicky. Ta vlnka šla Elišce příšerně na nervy!
Eliška mlčky seděla na pohovce a zírala na partu chlápků, co se honili za kulatým míčem. Kreténi, pomyslela si. Nevraživým pohledem si prohlížela Roberta. Kretén, pomyslela si. Aspoň Robert neměl na hlavě tak debilní účes, jako někteří fotbalisté v televizi. Příšery v trenkách!
„Asi zajdu na tu fototerapii,“ řekla zamyšleně. Rukou si hrála se svým culíkem. Dělala to vždycky, když měla špatnou náladu. Tahala za něj, jako zvoník, co tahá za provaz od zvonu.
„Škoda peněz, v Kauflandu koupíme silnější žárovky a je to,“ prohodil praktický Robert, oči přilepené na fotbalistech. Obdivoval jejich přihrávky a taktiku. Jen kdyby to nekazili ti rozhodčí!
„To je teda podzim,“ zabručela Eli.
Do obličeje si svítila baterkou, kterou našla v šupleti. „Radujte se z malých věcí. Jezte ovoce, dělejte co vás baví a naplňuje!“ opakovala si potichu jako mantru.
„Gól!“ zařval nadšeně Robert. Vyskočil z pohovky na nohy a skákal na místě jako gumídek. Vypadal tak trochu jako blázen bez svěrací kazajky.
„Dělejte co vás baví!“ opakovala si s pláčem Eliška. Schoulená na pohovce, svírala pevně v rukou baterku, která pomalu slábla. Až nakonec zablikala naposledy a přestala svítit úplně.
„Doprdele,“ procedila skrz zuby Eliška.
Za oknem foukal podzimní vítr. Šeptal barevným korunám stromů o podzimu.

Rubriky: Povídky | Štítky: , | Napsat komentář